Probuzení.

Z bílého lůžka tajně zas

panenská příroda vstává,

v bohatý, temný lesů vlas

perly a opály dává;

nebe jest jako dívčí zor –

blyskavé, kmentové třásně

padají k zemi s temen hor,

nad setím zpívá nebeský sbor,

skřivánci, Vesniny básně.

Jak živých zvonků zvučný tlum

plno jich ve vzduchu visí,

klepání srdce, křídel šum

v blažený jásot se mísí;

od jihu spěchá vánku dech

motýlů třepotným letem

na listy, skryté v pupenech;

všecko má jakýs tajemný spěch

dálným se rozhlédnout světem.

Největší klenot, co jich jest –

slunce – jak zázrak se nítí:

na každé mezi, v kraji cest,

peřesté zvedá se kvítí;

bystřiny kvapí s vrchu v dol

do srdce nivy a luhu;

hrdě se týčí květný stvol,

z ňader se ztrácí tesklivý bol,

rez starý z rýče a pluhu.

Pod rádlem kypří černá prsť,

rackové po brázdách bloudí;

leskne se koní hnědá srst,

z nozder jich pára se proudí;

v písně se mísí bičů šleh,

frkání koňů, šum klestí;

vše zlatí slunce teplý žeh:

oráče v kleče ramenech,

skráň jeho, prsa i pěsti.

Všecko se budí: sad i luh,

stoleté duby i trsy,

jakýsi zvučný proudný ruch

protéká chorými prsy;

nebeských ptáků valná směs

zlatými křídly v nich věje,

roste v nich vonný růží les –

duch můj zří sdílně v českou ves

spřádaje zkázky a děje.