PROBUZENÍ.

Za noci pozdní kdys, kdy nebylo lze bdíti,

a kdy snů vábný květ se týčil před duší,

jsem náhle vytušil, že kdos tu musí žíti –

kdos, jehož jména duch můj zmdlelý netuší.

A že ho ucítím, jak na mé city sahá

a na záhonech snů mi šlape každý květ

a z mysli jména rve, jež tak mi byla drahá

a jež jsem myslel kdys – že nelze zapomnět.

A odkuds z daleka, kde vždycky ticho bylo,

to náhle zaznělo – co? – nevím rozluštit.

Cos tajemného, co již velmi dávno žilo –

– a šlo teď znova žít. – Ach, muselo to být.