PROBUZENÍ.

Do hlubin ticha a tmy modravé,

jež neztřísnilo vášně vzpěnění,

(květiny čisté vonně kvetly tam)

vpad’ výkřik krve v touze hladové,

surový výkřik krve.

Nadarmo spínáš ruce k modlitbám,

nadarmo lkáš k své matce, sirota.

Již všechno nadarmo! Jen poslechnout

ten hlas, to plání, jež ti žehne zrak

a žádostí dme ňadra.

Znáš pohledy, pod nimiž zardělá

se chvěješ, chtivé, dotěravé pohledy.

A chudoba tak tvrdá lůžka ustýlá!

I ve snách děsí hladem zoufalé!

Tak špinavě a sprostě!

Nech modlení. Stín matky zmučené

víš, jak ti drásal duši do krve.

Umřela, jako žlutá světice

a smutná vůně po ní ještě jizbou chví.

Ach, k čemu jitřit rány?

Již zapomeň. A směj se vesele.

Tvé ruce jemné nejsou pro mozoly.

Tvé duše čistota – eh, k smíchu, opravdu,

jen směj se, směj se hezky vesele,

jen směj se, Ji snad zdržíš v dáli.