Probuzení.

Mdlý podzimního jitra svit

mne přišel k loži probudit.

Po horách mlhy chodí;

tak líně jest jim do chůze,

přes holé stromů haluze

a po keřích se brodí.

A mně se zdálo, že jdou s hor

až na můj hrob jak duchů sbor,

a přes mé srdce chodí.

Sen zmizel; zbylo prázdno jen,

a bílý, dlouhý, nudný den...

Po horách mlhy chodí –

Myšlénka tíží olovem,

mé srdce – prázdným hřbitovem,

můj život – prasklou lodí.

Mám lkát pro lásku, pro Vesnu?

Tak rád bych usnul beze snu!

Po horách mlhy chodí.

Čím touhy jim, čím naděje?

Jdou, kam je vítr zavěje. –

Kdo mne však žitím vodí?

Jak lahodný by to byl cit,

se takto v hrobě probudit! –

Po horách mlhy chodí –

Se probudit a zvěděti,

že na můj hrob, než přeletí,

své dešťné slzy hodí,

a usnout, dál víc nevzbuzen,

a cítit přece i v svůj sen,

jak přes mé srdce chodí!