PROBUZENÍ.

Přišel jsem pozdě.

Trochu ještě spím.

Má žena je v kuchyni,

dobře však vím,

že sype do bílé klece zrní

zlatému ptáčeti, jež právě pípe.

Slyším bizarní zvuk drátěné síťky

pod rukou doteku.

Pojednou zazní hovor a hluk.

Pak dětský křik.

Jen okamžik

a dveřmi pokoje

hlas rozeznávám sousedky,

její tříletý kluk

je také při tom.

Hovor:

Má žena dětskou radost má,

z šedivé slepice,

černého králíka.

A co tak vypráví,

že slepice již snesla vajíčko,

tříletý kluk hrá na harmoniku

fa-fi-fra-fu,

bez rythmu, bez taktu.

Dech tahá zpět a opět vydechne

dirkami nástroje.

Vše je tak krásné,

dveře otevru,

zvědavě nahlédnu

a hledím jitru vstříc,

slunnému dnu –

úsměvem od všech přivítán,

slepice hledí se strany,

tak pěkně jedním okem,

králík hbitým skokem

je u mne.

(Kluk myslí, že hrá na varhany).

Žena mne hladí pohledem,

sousedka pozdravem,

sousedčin kluk mě chytá za župan

a myslí písničku

že fouká překrásnou,

z malé,

zinkovým plechem pobité

harmoniky.

A on se nemýlí.