Probuzení.

Barevný povrch věcí, jenž svítil a hřál,

teď zčernal ve chvíli jedné.

A tam, kde jsem myslil, že jsem král,

jsem žebrácké stvoření bědné.

Až v širý horizont se prostřel můj kraj,

v poklidném hořel zrání,

za noci hvězdný koupal jej taj,

náladu snivou měl za klekání.

Jitra i poledne, slunce i chlad,

květy a plody a listy,

vše mělo půvab svůj, zákon a řád,

smířený přízvuk čistý.

Prameny zpívaly, sladký jich šum,

jak hladké kameny myly,

chytal jsem za noci do svých dum,

oddaně, tiše mi hovořily –

A nyní – a nyní – teď kostry zřím,

kde sladká mi svítila těla,

symboly bez pojmů, chvějný dým,

orvané stromy zcela.

Růžová mlha se trhá a pláň

šíří se, prázdná, šedá –

Krůpěje vody jen zachytí dlaň,

zprahlým rtům úkoje nedá.

V mlčící masku se zkřivila zem,

nebesa klenou se zticha,

ticho kol, prázdno je v srdci mém,

v největší hloubi jen vzdychá

zlekaný hlas a zburcovaný sen –

Jen zraky, ty chápají rázem,

že duhový oblak je setřesen,

a chvějí se zoufalým mrazem.