Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem?

Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem,

proč stvořil jsi mne ženou k tomu?

Dal jsi mi plamen žízně do srdce

a bílou trofej pokojného domu.

Strhat tu trofej a jít za srdcem –

a kdo je zde, mne budou kamenovat,

mám pouta na duši, jak zločinec,

a tichá jsem – chci dále si je kovat.

A letěla bych zatím do ohňů,

jež venku bouří jak revolty moje –

a klečím jako svatá v celle své –

a kámen – padám v propust nepokoje.

Mé vidiny jsou všeho silnější,

než může život náruživě stvořit,

jsou plameny, jsou vášeň, velikost;

pojď, duše moje, dej se k smrti zmořit.

Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem,

proč ženou, Bože – zde v tom bílém domě?

Líp ptákem nebo žlutým květem být

na světlém k modru pozvednutém stromě.