Proč chválíš luh – jenž pln je vonných květů,

Proč chválíš luh – jenž pln je vonných květů,

že rosa v nich jak démanty se třpytí,

že milo rozkošné ty zdoby zříti,

to lesknoucí se moře malých světů.

Ty luhem spěcháš vesel jak pták v letu,

leč netušíš, že co se rosou nití,

snad žal jest ztraceného živobytí

a trpce vyroněných duše vznětů.

Snad kudy kráčíš, jiný kráčel prve,

jenž smrti utíkal, či snad ji hledal

a plakal jiskry hořící své krve.

Snad z žalu bylo, jenž mu v srdci sedal,

že mládí šťastné, útlé, zlatobrvé,

ni klidné stáří osud žít mu nedal.