Proč i ten les,

Proč i ten les,

otisk božství na povrchu země,

jenž mluvil ke mně

neviditelnými ústy Boha,

musel zmizet s jejího povrchu?

Tudy šla cesta do vrchu

v stínu jeho –

a teď noha

poutníka umdleného

boří se do jeho vývratu.

Proč i on?

Za co svou bere odplatu?

To za hrdost země,

že příliš vysoko pjala se v jeho korunách,

za pohanské zpěvy, jež nesly se ke mně,

když vítr hrál větví na strunách?

Za to, že v stínu,

jenž všechno ničí,

rozrůst se nemohly porosty trpasličí

cizích příživníků?

Kdo zbadá zákony zániku, vzniku,

účelu zničení,

které je kolébkou nového klíčení?

V nehybných kořenů obličeje

zeleně úsměv si sedá; –

to život jde, kosí a seje a zvedá,

na prostor země nové vpisuje děje.

A pokorně v slunci klene se rozrytá země,

z květin si upletla záplatu.

I z toho lesního vývratu

zmučenou krásou tou Bůh mluví ke mně.