PROČ KRISTUS PLAKAL...

Vzkázala Marta: „Bratr těžce choří,

spěš, Pane dobrý; – jedno pouhé tknutí

Tvé paže mocné, která divy tvoří:

a zrumění se líce sinobledá!

Nezemřeť ten, kdo ve Tvé slovo věří;

Tys osten zlomil smrti, zahynutí;

před Tebou prchá nemoc, hoře, běda;

Tvá ruka, která na uvadlém keři

poupata křísí k žití spanilému:

ta zahynouti Lazarovi nedá,

jej uzdravíš jak judskou onu ženu,

jež dotekla se roucha Tvého lemu...

Ó milostiv buď! Slyš i Magdalénu,

jež sesterskou svou prosbu se mnou pojí

v zpomínce sladké na blaženou chvíli,

kdy vlasů hávem stírala Tvou nohu

a nardu vonnou lila v hlavu Tvoji.

Voláme k tobě, k proroku a bohu,

vyslyš nás v hoři! – kročej svatou schýli

k chatrči, kterou Bůh navštívil žalem.“

Nevyslech’ Ježíš sester naříkání,

a Lazar skonal; – tělo ovinuly

mu v roucho vonné, v ratolesti z palem,

je pochovaly v sprahlé skalní stráni

a dál nit hoře v pusté chatě snuly...

V západě rudém den již dohoříval,

když kráčel Kristus k hrobu Lazarovu,

od Bethanie, v jejíž vlídném krovu

jak štvaná laň svou svatou hlavu skrýval

před Judou zlým, jenž vždy jak jestřáb kloval

surovým zobem hrudi prorokovu.

Vstříc vyšla Kristu Marta zarmoucená

a v oku tmavém, shaslém v mnohém pláči,

na vlnách slzy výčitka se chvěla,

když poklekla před Mistrem na kolena

a lkala: „Pozdě – pozdě, Pane! kráčí

útěcha Tvoje v srdce osiřelá,

již neníť bratra v tomto okamžiku!“...

Odtušil Kristus: „Dosti nářku, vzlyku,

utiš se, ženo, – bratr Tvůj jen dřímá

a k životu zas mé jej vzkřísí slovo!...

Kam vložili jste tělo Lazarovo?“

A velkým na to, hrozným zvolal hlasem,

jak hromu zvuk, jenž v pusté skále hřímá:

„Lazare, vstaň a vyjdi z lůna hrobu!“...

A mrtvý vstanul... Trnulo vše žasem,

když opouštěl tu hluchou skalní kobu,

ovázán ještě plátna ve hrobová

a rozhlížel se v ustrnulém davě...

Vše jásalo – jen Kristus beze slova

v zástupu stál tu zamlklý a němý

a zaplakal pak hořce, usedavě...

Když tázaly se Marta, Magdaléna,

majíce ještě víčka uslzená:

„Proč, Pane, Ty vznešený nade všemi,

nesdílíš také radost naši spolnou?“

Odvece Ježíš: – „Duši moji bolnou

z hluboka svírá trudné pomyšlení,

že tužbu žhavou vyplniti hledě, –

jsem bratra vzbudil z blaženého snění –

k života hoři, strádání a bědě!...“