Proč měsíc bledý jest?

Ó, měsíc dobře ví, proč je tak bledý!

Kdys v úplňku byl starý záletník

a zlatě plál, jak zralý zpola fík,

než, kam by vedral se, jak činil zhusta,

dnes nevěděl. V tom spatřil skulinou

na lůžku tebe, spící, nevinnou,

a bez zdráhání do tvé jizby vnik’

by zulíbal tě v koralová ústa.

Tys dřímala, na čele bílou dlaň,

a snila v štěstí, jako spící laň.

Bůh s celým rájem v duši se ti snížil.

A měsíc tiše, zvolna, jako had,

by nezbudil tě, skulinou se krad’;

stál v okně pohár, on se chytil naň

a s něho tajně ke rtům se ti plížil.

Však v tom se smekl! Zlatý jeho vlas

ti šlehl v skráně, dotkl se tvých řas

a zbudil tě. Tys viděla, jak skočil,

by skryl se v okně, a svůj čistý hled

jsi tak naň upřela, že zmaten zbled’

a jako lupen úzkostí se třás’ – – –

neb zraků přísnějších kdy sotva zočil!

Ó, měsíc dobře ví, proč je tak bledý!