Proč miluji tě, Fauste? Co tě znám,

Proč miluji tě, Fauste? Co tě znám,

vše kolem vydechuje lásku jen

a skrytý smysl věcí poznávám

i příhod. Sváteční je každý den

a radost radostnější stala se.

O každé kráse dává vědomost

mně láska tvá, co touha vzdala se

tvé touze v boji srdcí na milost.

Pro bohatství tě, Fauste, ráda mám,

jež v duši máš a z něhož rozdávám,

jsouc bohatší, než unést možno je;

že bolesti mé byl jsi vykupitel

a vyrval mne ze smutku příboje,

do duše mé spěl jako objevitel

a našel v ní, co k užitku ti je

i to, že dávajíc, je schopna růst.

Mám ráda pohled tvůj, jenž vynutí

mi slzy někdy – úsměv, v zjihnutí

když dotkne se mne jako pocel úst.

Miluji v tobě sílu paží tvých,

jimiž mne pyšně zvedáš nad hlavou,

tvůj jinošský a rozpačitý smích

a krok tvůj, nezhyzděný únavou.

Pro polibků tvých něhu blaženou,

jež na má víčka rosou padají,

jak líbaly by duši nezřenou,

jež pod nimi svou rozkoš utají.

Mám ráda hlas tvůj, způsob hovoru,

tvou duši tvárnou tak, jež hledajícím

svým myšlenkám chce nalézt oporu

v mém pochopení, k tobě vzhlížejícím.

Pro klid tě miluji, jímž utišíš

pochybnost každou, proto o hlavu

že převyšuješ lidí záplavu,

již jedenkrát i srdcem převýšíš.