PROČ NEZPÍVAJÍ PTÁCI...

Proč nezpívají v hustém lese ptáci?

Jen tu a tam se hlásek ozve živý,

by hnětl se změnil v tikot úzkostlivý,

jenž umlká a láme se a ztrácí.

Den bílý nad korunami se budí

a jasným okem do větví se dívá –

proč pták začatou píseň nedozpívá,

proč ukrývá ji raděj’ v teskné hrudi?

I slunce vyšlo již, zeleným lesem

zář zlatá lehce chvěje se a kmitá –

proč mlčí pták, jenž mladé slunce vítá,

by celý den je doprovázel plesem?

Ruch neklidný se blíž a blíže nese,

hlas rozpěněných vln, jež v skálu bijí,

břeh rozemletý pod bičem se svíjí,

a zmatený hluk rozléhá se v lese.

Jak bouře zvučí za ranního šera

a se dnem roste, se světlem se vzmáhá,

vždy po nástrojích hlomoznějších sahá,

až běsným řevem duní za večera.

Pták zděšený se v tiché hnízdo vrací,

jež v klínu větví listnatých se krčí,

strom trne hrůzou, hebké listí mlčí,

keř zmámený div že se nepotácí.

I jasný pramen, jenž se travou vine,

dlaň klade si na ústa švitořivá,

v mech pospíchá a v kapradí se skrývá,

jak na zapřenou ubíhá a plyne.

A bez ustání zuří širé moře

jak boj a zápas, který světem zmítá –

stín strašidelný vzchopil se a lítá,

kruh za kruhem svým šerým chvostem tvoře

a dál a dál se v bídu světa noře,

jež vzrůstem věčným dosud nerozvita

a láskou, jež k ní přišla, neobmyta,

jest nekonečnou jako žal a hoře,

a černou vranou nad lesem se vznáší,

jež křídlem chmurným kolem sebe tepe,

a jako faktum nezvratné a slepé

svým pouhým zjevem měkkou píseň plaší...

Již vrána do ptačího hnízda vráží,

na stavbu pečlivou se zlostně vrhá,

tkáň hebkou rve a břitkým drápem trhá –

již prudkým mávnutím ji na zem sráží

a na ptáka, jenž k obraně se vzchopí,

zlá, rozježená zuřivě se řítí

a rozhlížejíc se, kam dříve bíti,

spár zakřivený v peří hrdla stopí,

krk útlý svírá, zobákem veň kluje

a krákoráním ptačí píseň tupí:

„Když vlna roste a když moře úpí,

když bouře vzmáhá se a ryčně duje,

když stará sfynga zase zvedá témě

a vyděšeným zrakem vzhůru vzhlíží,

když zuří boj a chvíle snad se blíží,

jež změniti má rozrytou tvář země,

když nikdo neví, co divoká tíseň

výš povznese a co se v propast shroutí,

jak chceš tu ještě věštcem být a slouti,

když neznáš víc než jedinou svou píseň,

tu známou, opětovanou a starou,

jež proto, že se vezdy v srdcích nítí,

si myslí snad že věčně bude žíti

a věčně pyšniti se krásou jarou?“