Proč ničíš všecky naše ideály?

Proč ničíš všecky naše ideály?

Proč o naděje obíráš nás všady?

Proč v hnusné tvary měníš jejich vnady,

jež z nekonečné vábily nás dáli?

Proč vlasy žen, jež vrkoči se zdály,

v strach proměňuješ v Medusiny hady?

Proč v kletbu slova na rtech božské Lady?

Proč oči v blesk, jež těchou dřív nám vzplály?

Vše ničíš nám! Zrak nítí se a rosí

a duše naše smutně osamělá

se zachvěje a za povzdechu prosí:

„Vše je to tam, co ždála jsem a chtěla!

Kéž divá bouř jak stéblo stan můj zkosí,

nač v takém žaláři dál snít bych měla?