Proč odvracíš se, o Slabá?

Znám chvíle úzkosti, když hladiny duše, zahoustlé zatížením,

dech větru z pohoří Dálek mi svraští nervosním chvěním,

květ slunce v nich roztříští v salvy bolestných jisker a žehů,

a roztřese obrazy zahrad, jež do hlubin vyrostly z břehů.

Když z kráterů Západů zdvihne se popel a v řeřavém plání

noc uhaslých hvězd a neznámých jiter mi do tváře vhání,

a v příšerném rytmu, jejž skanduje předení umírajících rukou,

mých myšlenek ztrhané lety, jak křídla krvavá tlukou

a v závrať mne rozhoupávají nad vlny tvůrčího zmaru,

kam padají světy nenávisti a smutku a světel a tvarů,

dějiny vykrvácených rodů, mlčení zakřiknutých duší,

sny, které dřímou, sny, které září a sny, které tuší,

a všechny, které se nerozsvítily! Hodiny věčné a teskné,

jež neudeřily! Dni, jichž ponuré svítání leskne

se v nocích nestvořených sluncí, až vlající, jednou,

jak svinuté prápory v rukou Nejvyššího se zvednou.

Proč odvracíš se, o Slabá, když blížíš se k rodnému prahu?

Když z výparů dědičných lánů cítíš tajemnou vláhu,

jež pozdvihla z prachu tvé snění? A zrak tvůj, bázliv a schýlen,

proč svírá se v slzách před zardělým reflexem otcovských dílen?

Slyš hučení odvěkých moří pod blankytů ohnivou šíří!

Protéká splavem tisíců duší a vře a jiskří a víří

a šlehá! K pochodu tvému píseň! Od břehů věčna se slívá

a z jejího refrénu pozvání Nejvyššího ti zpívá!