Proč pěti dál...

Na cestě žití, na níž trní vzchází,

ji potkal pěvec, ji, o které snil,

když štěstí zřel, jak růže kolem sází,

a po jedné té růží zatoužil.

To byla jeho první vesna pravá...

To byla vesna! Snění plna hlava,

rty plny písní. Jenom v oku její

a v zorkách na spanilém obličeji

a na bělostné šíji – o, ten vděk! –

spočíval sladký ženství paprslek.

To byla vesna! Ústa jako žena,

i ženy hlasem byla obdařena,

jen srdce ženy neměla...

Dech ustal jemu v hrudí,

když viděl tu, pro niž se ve snách trudí...

A když mu její úsměv, její hlas

v dlaň pohár přízně vtisk’ a ke rtům nahnul,

hoj, myslil už, že nalez’, po čem prahnul,

a rozechvělou rukou po něm sáhnul

a zpíval jí a zpíval zas...

A zpíval písně, jako skřivan zpívá,

a láska jeho divá, náruživá

jim dala tony, dala stony.

Proč pěti dál – sen lásky ztracen zas –

ach, darmo zpět volá lidský hlas!

Jdi, vesno, jdi – – – – – – – – – – – – – –