Proč právě mně z žalu tak velký díl? –

Proč právě mně z žalu tak velký díl? –

tak táži se – proč jiným radost kyne,

proč krok můj sákne v rozblácený jíl,

když stezka travnatá smí blažit jiné?

A únava má, kde smí spočinout,

kde cíl je můj, bych Boha po vzoru

bez stesku v krásu širých obzorů

tak jako On se mohla rozhlédnout

a červem nesvíjet se v bludech svých

a nepátrat po nových tajemstvích?

Proč stokrát k zalknutí se svíjet mám

žalem a klamem, proč má bojovat

ta dlaň, jež něhu chce jen rozdávat?

A proč se s mírem smrti nesbratřil

ten pohled, který v hloubky popatřil

tak závratné všech lidských slz a vin,

že nechce hledět dál již do hlubin –

a chce být sám na konci toho děje,

jenž diváku se vetkl v sluch i zrak

uprostřed davu, jenž se tupě směje,

jak v ránu trn. Proč duše má se chvěje,

dnes sílu má – a zítra jako vrak

se potácí v tmu strašnou bez naděje?

Je život rozdělen jak podsvětí

v očistec žalů, bludů pekelných,

a k poznání se může dospěti

jen plamenem všech ohňů očistných.

Zahřeje oheň, než i spaluje; –

chtěls život znát, nač tedy žaluje

teď smutek tvůj? Ten smutek nelze zhojit.

Živ každý básník musí peklem projít!