PROČ VYDÁVÁM TUTO KNÍŽKU...

Jdou těžká oblaka tak nízko nad hlavami

a chvíle jsou, kdy po lidsku si vzdychnem v koutku svém,

když zápach krve, ohlas bídy naše city zmámí

a po slunci si příliš zastesknem.

A přece víme: je tu země, slunce je tu

a mraky občas přijdou, jež je rozdělí.

Tak bylo to a bude do skonání světů.

A my jsme země jepičími titany, můj příteli.

Tož, máme beztvárné rvát cáry z mraků,

v cet verše odít je, by zazvonil z nich rým,

a svému lidstvu mocí cpát do uslzených zraků,

či v mraky spáry zatnout s vztekem bezmocným?

Vždyť také víme: mezi sluncem, mezi naší zemí

jde za mraky i vichr, nepřemožitelný čas,

krev suší v šlépějích a jeho perutěmi

tak den zas probleskne, jak posledně v nich shas'.

To bude zítra. Se všemocným časem,

na jehož perutích jsme všichni pouhým nic,

s titany jepičími svoje síly hmyzí spojila jsem

a s úsměvem v ty mraky duji z plných plic.