PROČ?

Tak jest mi, jak na strmé šibenici

bych visel mezi oblohou a zemí

v smrt věčnou zatracen a pro vždy němý,

se shaslým zrakem, ztuhlou, sinou lící.

A pode mnou vrou davy jásající,

jež šlapou v prach mé sny i s nadějemi,

mé myšlenky i s ideály všemi

a svatým vznětům mým se rouhající.

Tak zemí vychrlen, v hloub vržen nebem

a ztupělý, dav slyším, jenž mi spílá,

ni smíchem jeho nehnut již ni šklebem.

Já, mrtvý, žiji myšlenkou, jež vryla

se v hlavu umučenou žhavým hřebem,

a volám jen: Proč jsi mne opustila?