Proč?!

Má duše, proč se chvěješ úzkostí?

tvé naděje ó jistě vzejdou!

své modlitby jak posly k výsosti

tys vyslala a čekáš – nejdou.

Ten kalich hořkosti, jejž osud vtisk

ti v dlaň, ó dopij do dna,

bolesti chléb jez ze života misk,

ať Věčna rozkoše jsi hodná.

Hle, purpur tvůj je připraven,

v pět božských zdrojů máčen,

i hod tvůj, jak tvůj tobě líčí sen,

a po němž hlad tvůj lačen.

Vem liliji, jíž kvetly tvoje dny,

a přepásej se zkroušeností;

tuch nebeských plášť přehoď blankytný

a vzdej se lásce s důvěrností.

Neb brána tvá, jež z rubínu je tesána,

už k tvému příchodu se chystá,

má srdce tvar, je kopím rozklána

a projdou – srdce pokorná a čistá.