PROČ?

Proč nedovedu štěstí pochopiti,

sám sebe kdysi trpce jsem se ptal.

Hlas tichý, vzdálený, jak echa skal

jsem slyšel ze tmy noční promluviti:

„Jen chtěj, a dovedeš též šťastným býti.

Však nemeškej! Co bolí, to nech spát’!

Dokud je čas, a ty jsi ještě mlád,

radosti, lásky natrhej si kvítí.“

A zvolna zved’ jsem hlavu zadumanou

a hleděl kol. Jsem opět sám a sám,

a marně hluché tmy se ptám:

Je možno, v duši mé, že bílá světla vzplanou?