PROCESÍ.

S procesím poutník zarmoucený táhl

(proč, o tom nehloubal a neměl pro to důvod).

Pak hlouček muzikantů vpředu v struny sáhl

a již se houpavě a těžce hýbal průvod.

To byly mnohé, mnohé milliony

(šly cestou obvyklou a vyšlapanou),

tmy nezapudily jich malé lampiony.

(Pár mladých jinochův a děv se vedlo stranou.)

V popředí korouhve a křížek nesly děti

(neb jiný neměl v sobě ctnosti trošek),

a pak, co v kostelích se s uctivostí světí:

několik nemotorně ustrojených sošek.

A dále družiček šatečky bílé svítí

(ó, je v tom nálada, jak příjemně když sněží),

v košíčkách zdobených vonící drží kvítí,

(jež budou za chvíli pod nohy házet kněží).

A skvostné ornáty a drahá roucha zlatá,

od paní zbožných pracně vyšívaná

na tělo kněží slavnostně a velebně jsou vzata.

Dým stoupá kadidla jak bílé mlhy z rána.

Zněl soprán žen, hlas mužů duněl basem,

zněl dítek hlásek dosud neutvářen,

pěl měkký alt; a zmírajícím hlasem

zpěv vpadl chraptivý kmetův a suchých stařen.

U každé kapličky na chvíli zastavili,

se modlili a zbožně křižovali

(a na konec tím přesyceni byli

a děti vřískaly a staří naříkali).

Já (poutník) opustil jsem procesí (život lidský),

jich suchá pravidla a otřepaná gesta.

V neznámo jinudy dal jsem se jako vždycky

a pro slzy se zatměla mně cesta...