PROCESSÍ.

„A co to tak hučí,

hraje, zpívá, zvučí

nad pole a lesy?

U velebné kráse

vzduchem rozléhá se?“

„Jdou tam ve processí

lidé v bílém šatě,

opat ve ornátě.

Korouhvičky rudé,

hudba hlučně hude,

horou zní to všude:

Maria!“

„A co vidíš více?“

„Panny nesou svíce

a na hlavách vínky

z čerstvé rozmarýnky.

Ze tmavého lesa

jejich svíce hoří,

jako hvězdy v moři.“

„A co slyšíš zpívat,

jak jim srdce plesá

vzhůru na nebesa?“

„Já jich slyším zpívat:

S andělskými kůry

přes mračna a chmury

prozpěvujem sladce

Tobě, Boží matce.

Já jich slyším vzdychat:

Nedej zahynouti

na zemské nám pouti!

Kapkou ptáky zpojíš,

rány naše zhojíš.

Já jich slyším vzlykat:

Zachraň naše děti,

až budeme tleti!

Kůrku dej jim tvrdou,

nedej umřít hlady;

ony zpívat budou

modlitbu Ti rády –

Maria!“

„A co vidíš více,

pověz, moje dítě!“

„Vidím na blankytě

sloupy jasné záře

jako u oltáře.“

„A v ní, moje dítě,

jaké jiskry hrají,

že se otvírají

moje oči slepé?

Štípá to v nich, tepe,

tak je bělmo stiská,

jak když v noci blýská.“

„Duše moje shlídla

andělská už křídla;

září pod oblohu,

div že hledět mohu.

Na sta jich, ba více.

Jejich jasné líce

tak se divně lesknou,

píseň pějí tesknou.

A v tom jejich kruhu

jak by rozpial duhu.

Klekněte, staříčku,

obnažte hlavičku!

To je Boží matka

a tvář Jezulátka.

K nám se ona dívá,

a kůr anděl zpívá,

křídloma jen třepou

nad hlavou vám slepou.

Staříčku můj, vemte

husle javorové,

natáhněte struny

písně na žalmové.

Ony budou vzývat

a já budu zpívat,

a poutníci boží

po dárku nám složí.“

A to zezulka tak

žalostivě kuká,

jak z těch huslí bolest

uzavřená puká.

A to vlaštovky tak

v dešti z hnízda hledí,

jak tu se staříčkem

chlapec zpívá bledý.

„Křížem ruce kladem,

nedej umřít hladem!

Otec, matka v hrobě,

sirotou to robě;

se mnou mře tu v poli

o žebrácké holi.“

„Poutníčkům ty řekni,

dar ať nesou řadem,

že se třesu hladem.

A co dají chlebem,

nahraď jim to nebem!“

»A ty synečku,

její kvítečku,

co napájíš klasy,

ptáčkům chystáš kvasy,

vyslyš naše hlasy!«

A co to tak hučí,

hraje, zpívá, zvučí

nad pole a lesy?

U velebné kráse

vzduchem rozléhá se?

Jdou tam ve processí

lidé v bílém šatě,

opat ve ornátě.

Korouhvičky rudé,

hudba hlučně hude,

horou zní to všude:

„Maria!“

Dítky – rosa ranní,

dívky – hvězdy ranní,

matky u pokoře,

plny lásky, hoře;

mládenci pak bledí

štíhlé nesou palmy,

prozpěvují žalmy,

a za nimi šedí

sami kmeti vážní

jako vůdci strážní.

Prozpěvují jdouce

horou po palouce.

Slyšet, jak jim v zemi

vyzvánějí všemi.

A kam se to hrnou?

Ke starci se hrnou

pod holou tam lipou

a dukáty zlaté

do klobouka sypou.

Radostí se třesou

husle javorové,

jak ti poutníčkové

tolik darů nesou.

Ony se veselí,

výskají a pějí,

jak když se skřivánci

rosou napájejí.

A už z toho zlata

vystavěl bys horu

s kostelíčkem na ní

ze zlatého kovu.

A ještě by ulít

zvony tři se daly,

co by tam s té hory

slavně vyhrávaly.

Jdou a pějí sbory,

jak by rostly z hory,

ke starci se hrnou

pod holou tam lipou

a dukáty zlaté

do klobouka sypou.

Kvílí husle prudce.

Na dědovy ruce

přivinulo dítě

hlavičku jak z ledu,

a rty jako z medu

zticha dopěvují

notu allelují.

Ajhle, modrá hora

rozstoupla se zhora

a ti poutníčkové,

jak by spadli v moře,

zmizeli v té hoře.

Smyčec ještě smýknul,

dětský hlásek vzlýknul,

staříčkova hlava

schýlila se k děcku –

už si dozpívali

svoji lásku všecku.

Ze samého nebe

poutníci to milí

zvát je sestoupili

ku hostině věčné,

k písni nekonečné.

Kolkolem svět němý.

Nad podzimní zemí

vítr ostře šustí,

plodu nedá růsti,

chladný je a pustý.