PROCHÁZKA.

Stárnoucí silnicí dolů postupuje

utlumený pochod stromků,

nad ním blízko, kluzce zasunuto

do valné, sklovité hmoty vzduchu

pět osmin měsíce,

za nímž je daleko vodová klenba,

jako by mu uprchla.

Zjasněný křik rozdírá dálné

chladno, ale nedojde k němu.

V úzkém profilu šedoprázdné oko

rozplývá se; v nicotu civí

nejasná rybí skvrnka nosu – úst;

kruhová leb trne proužkem

světla uvnitř kolem křivky,

ale neví nic, sťatý cesar, zpanštělý,

pozorně odvrácený v mrtvo.

Kdyby aspoň přijal z ovsa,

jenž line si ještě svitavý, okrový soumrak,

dmoucí se, zralý, osamělý zpěv,

radostný šepot mrtvých vzkříšených.

Louka; čočka dálnovidná

vyronila tenkou sferu;

roztáhla se v šeravé zámezí

pustá vojtěška, v ní se kupí rybník

soumraku, plicnatě prostoupený.

Sem patřím co dítě mrákotné,

celou noc si hrát, kalně sedě. –

Spěcháš nad mým ramenem po temenu

údolu zavilého, chuchvalného,

za chmurnou síťkou trávy,

ostrotou dokazuje mrtvost její.

Jak dlouho půjdem? Přežiješ mne.

Mnoho večerů byl jsem živ

a k světa prchání a účelu

nemám skoro co říci,

jako bývalí, marní pojídači země. –

Zdání stínu dal mi na růžový

prach, teď myslí, že jsem rád.

Měkký trychtýř sbalil ze záře,

jím se vzdaluje cize.

Netrpíš závratí z rotace? Křehce

se směji: počínám se báti.