PROCHÁZKA KLIDNÝM VEČEREM.

Květnovým šerem, trávník jak zvlh,

vyšli jsme v ticho večerních mlh,

slavík jen zpíval, jeho hlas táh’

chvějivě z křovin po olšinách.

Chroustů bzuk jenom měkce se třás,

jak jsme šli volně, okolo nás,

třešní květ bílý voněl nám vstříc,

břízy se chvěly, tmělo se víc.

Měsíc v tom vyšel, ozářil pláň,

paprsky modré vylil nám v skráň,

zadul teď vítr, jakoby snad

břízkami zachtěl si zakolíbat.

Bože, co klidu všade tu jest! –

dívá se mlčky z blýštivých hvězd,

vylil se ve vůni rozjetých cest,

Bože, co klidu všade tu jest! –

Neletět víc a nechtít už dál,

spočinout dnes, kde včera jsi stál,

nechtít už výše, šťasten tím být,

co ti zde život dovolí vzít.

Složiti křídla jak znavený pták,

v šero mlh upřít zteplený zrak,

pohroužen v sladký a marný svůj klam,

jako pták najít konce kdes tam...