PROCHÁZKA NEMOCNÝCH.

Chodí jak večerní stíny

v županech lehounkých, šedých,

ret jich je modravě siný

a mají z popelu pleť, –

ó, v tvářích chorobně bledých

na bolesť tajenou hleď!...

Na chodbách v zákoutích stanou

a druh se nebojí druha,

raději zajdou si stranou,

ač lékař zakázal jim,

doutník jim podstrčí sluha,

přijmou jej s úsměvem mdlým...

A kouř je dráždí a dusí,

mnohý z nich nervósně kašlá

a člověk musí a musí – –

černý šat chodbou se mih’,

jeptiška záhy však zašla,

nikdo již neuzří jich...

A z patra prvého dolů

nosítka zastřená dvorem

sluhové nesou a v bolu

někdo jde za nimi teď –

a jeden se zřejmým vzdorem

na ně se zadíval, hleď! – –

S klidem v tom hasnoucím oku

dívá se, doutník si kouří,

– snad ani nepřečká roku,

ale on zemřel by rád!

zdá se ti, v pušek, děl kouři

že vidíš vojíny stát, – – –

jimž koule nad hlavou sviští

a oni pevným přec krokem

s ranami, z kterých krev prýští,

kol tebe kráčejí teď...

Na davy s lhostejným okem

ve chodbách bloudící hleď! – -