PROCHÁZKA PAPEŽE PIA IV.

Noc březnová už kryje věčné město,

však svatý otec proti obyčeji

v síň jídelní se dosud neubírá.

Tou chodbou, jejíž strop je zdoben řadou

fresk biblických kdys rukou Raffaela,

přechází papež, do tmy pátrá stále,

jakoby čekal cosi s oné strany,

kde Andělský hrad černý trup svůj zvedá.

Tu a tam chvilkou otevrou se dvéře,

v ně prelat nebo sluha hlavu vsune

s otázkou němou v udivených očích –

však svatý otec chodí, slova nedí

a pátravými zraky v temno zírá.

Konečně blysklo na temeni hradu

světélko žluté, třese se a chvěje,

jakoby někdo s lucernou tam kráčel –

teď světlo stojí nehybně jak hvězda.

To znamením jest, že byl v této chvíli

v té jedné kobce Andělského hradu

uškrcen Carlo Carafa, jenž dosud

byl kardinalem svaté římské církve

a pravou rukou kdysi ujce svého

papeže Pavla. Felonií vinen

a v nízkém mordu na švakrové svojí,

manželce vévody kdys z Palliana,

byv nalezen a usvědčen, k té smrti

sentencí papežovou odsouzen byl

ve slavné konsistoři kardinalů.

A proto lucernu tam drží strážce,

žeť vykonáno... Svatý otec vydych

a poznamenav sebe řeckým křížem

jde do jídelny. Vlídným zrakem zdraví

své hosty, prelaty a kardinaly,

usedá svěže a dí po latinsku:

– Rozdrcen taškář jest, a nám zas volno. –