Procházka v háji.

„Chopte se ho! chopte se ho!

Do pout s ním a žaláře!

Vrahtě to, ach bole mého,

Léky sem a lékaře!

Jižli se i z toho háje

Stala peleš loupeže,

Proč pak přísně správa kraje

Aspoň zde jich nestřeže?“ –

Takto křičím, takto laji,

Drže ruku na srdcy;

V tom se „co to? co to?“ ptají

Lidé tady jedoucý:

Já jim příběh zřejmě dosti

Vypravuji, ale ti

O tom jako lidé sprostí

Nechtěli nic věděti.

Vás se tedy vtipu hlavy

Jemnějšího, vás se ptám;

Snad mne lék váš rány zbaví,

Snad vám onen šibal znám;

Byste ale, co se stálo,

Znali věc a příčinu,

Teď když srdce pookřálo

Vám ji celou rozvinu.

Včera, bylo před večerem,

Procházým se po háji.

Tam kde loučky za jezerem

Ostrůvky dva dělají;

Slunce ještě asy plesa

Jednu půlku líbalo,

V levo však již sterým z lesa

Temno, okem kukalo.

Chodím, myslím, mezy stromy

Knihu nesa pod páždím;

Hned čtu, hned sy bez vědomí

Květy v kytku shromáždím;

Zde sy, leže v stínu, hovím

Při studničce pod bukem,

Opět motýle tam lovím

Běže za ním kloboukem.

Běžím, běžím – stanu rázem,

A aj krásné divadlo!

V užasu mi klobouk na zem

Kvítí s knihou vypadlo;

Předce jaksy v předěšení

Tolik ducha popadnu,

Že se ještě k podivení

Kloňmo za houšť přikrádnu.

Tu jsem číhal tejným okem,

Ano v trávě ležícý

Blízko břehu nad potokem

Uzřím krásnou mladicy.

Víčka protru; zefyr roušku

Bílou rval, níž oděna

Krotce spala, za podušku

Majíc vlastní ramena.

Jaký pohled! zlatá víže

Tělo vůkol tkanice;

Prsy tenké šatu mříže

Tiskly ujít chtějíce;

Nad obočím jako mha se

Cosy mdlého vznášelo;

Kroužky vlasů v libé kráse

Lezly z ňáder na čelo.

O bych, myslím, tolik očí

Teď měl, kolik křovina

Tato lístí! Sotvy vkročí

Žádost tato nevinná

V srdce mé, již dvoje lítá

Holubiček vedlé ní,

Jedna druhou šklube, chytá,

Vábí v svodném oupění.

Z druhé strany sedí kýsy

Chasník s křídly na skále,

Toul mu strojný s plece visý,

Lukem chvěje zchytrale;

Všetečník! hned samopášil

Lecjaks s onou tkanicý,

Hned zas šípy svými plašil

Holoubátka hrajícý.

Tyto zbrknou. Na neštěstí

Jakž on cýlí z lučiště

Jednou mezy ratolesti

Husté, mého křoviště...

Třesk v mé srdce! tuť já v nohy

Za ním s křikem od bole,

Než aj zmiznou u oblohy

Ptácy, panna, pachole.

Zatím se hned, ó lstné šípy!

Cosy ve mně rozhostí,

Čím víc hasým, tím víc kypí

Z srdce trudných žádostí:

Hle ten zlosyn! takli střílí

V květ by rány působil?

Medle ač ho bratří milí

Znáte, rcete kdo to byl?