PROCHÁZKA V OSAMĚLOSTI.

Sám za městem, když večer padal němý

do stromů, jaro tušících už v blízku,

kol kamenných zdí mezi vinicemi

já lenivě se toulal v žlutém písku.

Vzduch voněl prudce nedalekým jarem,

spářené vrány brázdily jej zticha,

pták ještě tikal někde v listí starém,

mně zdálo se, že Noc dnes nepospíchá.

Že zvolna jde a trávy rozčechrává

svým vlahým vánkem, pod nímž všecko jihne,

já cítil pohyb, který neustává,

tajemství sladké – slabá proň jsou slova –

pel nesetřený – velká láska nová,

já cítil sílu, jež i padlé zdvihne!