Procházka v parku

Na večer jdu si každý den

na bílou stezku parku zas,

když rudý slunka zážeh, jas

ve listí směs je zapředen.

Vzduch chladem bývá rozředěn

a mile dýše vůkol keř,

ze žaláře že vyveden,

mním opouštěje domu šeř.

A bazenu mne šedá čeř

zve sobě blíž a vodopád,

ve zajetí však chudá zvěř

mne vábí víc než kdesi chlad.

Tam papouška zřím v kleci spat,

ve pestrém šatě, smutný zrak

teď povzdechl si teskně tak,

že divnou dumou hned jsem jat.

Pták zná mne, dlouho zřím jej již,

ve kleci smutně sedá vždy

a hlavu bílou kloní níž,

ptá se, kdy bude konec, kdy?