Procházka v říjnu.

Jdu z rána v říjnu. Všeho v mhách

se obrys matný ztrácí;

to oponu svou podzim stáh,

by za ní skončil práci.

Teď mha se trhá. Slunce plam

ji zlatými rve spáry,

že visí už jen tu a tam

jak bílých krajek cáry.

A slunce vzplane posléze

na dlouhé hnědé pláně,

na vlhké cesty, na meze

a na zarudlé stráně.

Jdu z rána v říjnu. Kráčím v snech

tím leskem chladné záře,

těch vzpomínám, kdo v mládí dnech

šli šťastni od oltáře.

Těch manželů, jenž pili číš

i radosti, i bolu

a suché mají líce již

jak list, jenž padá dolů.

Již noc vždy mají bezsennou

a lehnout si jdou záhy,

a jak si mládí vzpomenou,

jich zrak hned plný vláhy.

Těch manželů, jež shrbil věk,

a kteří když se zbudí,

už ze zvyku si dají polibek

a necítí, jak studí.