PROCHÁZKA V SOUMRAKU. (5.)

Šedá k nebi skála strmí,

Nade skálou soumrak vlaje,

Ze soumraku vížka zírá,

Pradávná to stráha kraje.

Když jsou z dálky v divé bouři

S bleskotem se chmury hnaly:

Žalostivé zvonku tóny

S vížky v okol zalétaly.

Když z lehounka tichý večer

V zlaté roucho hory skrýval:

Zbožný hlas té panny skalní

Hlasů tvorce oslavíval.

Pustá nyní vížka stojí,

V ní se zvonky nehoupají;

Vrány jen oblétující

V soumraku tam stonávají.

Ó mé srdce, bolné srdce!

Tys též jindy žalovalo,

Zvukem hlasným, trudojevným

Soumraku jsi ztěžovalo.

Nyní ranou oněmělé

Zpěvu, lásky si nevšímáš! –

Proč, ach! proč, co ony zvonky,

V mrtvém lůžku věčně dřímáš?