PROCHÁZKA ZIMNÍ.

Plá město v prudkých světel tanci

ve večer plný dissonancí.

Osvětlenými ulicemi

jdu ve sny zahrabán a němý.

A jak jdu s myšlenkou svou temnou

ulicí dlouhou, všude se mnou

jdou naděje a pochyby.

A svět se mi nějak nelíbí.

V sněhový příkrov se New York stápí

a na duši padají mrakodrapy.

Jdou sličné ženy i muži sliční,

na tvářích masku prohibiční.

Divoce křičí světla firem.

Broadway se hemží lidstva vírem,

jež jako řeka sem tam pluje.

Amerika se roztahuje

v nevkusných, velkých liniích

jak velká ctnost a velký hřích.

A z elektrických gramofonů

zní hudba náhražkových tonů.

Jak impertinentní otázky

řvou pohyblivé obrázky.

A stranou toho ruchu všeho

v hlubinách parku setmělého

ironicky a mysticky

ční starý obelisk egyptský.

A stranou hluku, jenž vše drtí,

se hádají lidé v české čtvrti

a ptají se znovu bezpočtukrát:

Kam šly ty peníze? Kdo je ukrad’?

A stranou mimo tuto vřavu,

kdes lodi plují ze přístavu

přes moře za nočního šera.

Která mne vezme sebou, která?

A do Evropy jak plují lodi,

každou z nich vzpomínka vyprovodí,

vzpomínka na to, co za mořem zbylo,

co trápilo kdys a co bylo milo.

Kde je to vše, co tehdy jsem snil,

když ještě jsem mladý a hloupý byl?

Teď dávno už starý a hloupý jsem.

Pryč je, co bývalo před časem.

Svět dávno už tak krásný není,

jak býval v mladosti zabarvení.

Ať hledím kol sebe na cokoli,

cítím, jak tísní vše, jak vše bolí.

Svět celý nějak je pomačkaný,

pln ostrých ostnů a samé hrany.

Bůh měl by Flatiron Building vzít

a svět trochu srovnat a vyžehlit!