PROCHÁZKA

Po nebi bílé se honily mráčky,

na stromech slyšel jsem zpívati ptáčky,

a slunce hřálo mě příjemně v zádech,

když jsem se procházel po městských sadech.

Paprsky padaly pletivem snětí

na žlutou cestu a v kočárky dětí,

a na lavičkách v šat oděny světlý

maličké slečinky romány četly.

Úsměv dne jarního na krátkou dobu

uspal mé vědomí v příjemnou mdlobu,

v duši mně umlkly rušivé hlasy,

stesk dneška, vzpomínky na zašlé časy.

Nahoru k obloze upřel jsem zraky

na modré nebe a na bílé mraky,

na mraky plynoucí jak bílé lodě

do dálky, do dálky po modré vodě.