Procházka.

Po dvoře chodím škaredém,

po úzkém chodníku, jenž tone v blátě.

Ve větru čelo koupám studeném

a těžce, národe můj, myslím na tě.

A vidím dlouhé řady šibenic,

jež nesou vzácné, ale mrtvé plody,

a hejno krkavců, jichž stále víc a víc

si ustrojilo na tvém těle hody.

Náš dům již světla v oknech zanítil,

jež smutně do vlhké tmy zimní civí,

jak oči naše, v nichž už není sil,

by smutnou bázeň zastřel úsměv lživý.

A byl bych hořce, těžce zaplakal,

leč někdo řekl přísně duši mojí:

Svůj smutek ohněm lásky svojí spal

a připravuj se k velikému boji!