PROCHÁZKA.

Osyky v poledni hoří. Je bezvětří.

Vane ticho.

Smělost, již květiny při bouřích našetří,

zpívá mi.

Jdu a hluboce dýchám.

Zpívá mi uzrání sveřepé mladosti,

skromně chválí

pozornou váhavost, velebné radosti

čekání.

Jest, že kraj tomu svědčí.

Jakoby mohutněl v neklamném bezpečí,

tich a krásný,

čekal a doufal, že píseň ta usvědčí

spěch a lež.

Horám chce se však tančit.

Nechtějte, pahorky, osvědčit závratí

prudkých vzmachů

radostný vznik. Neboť veleben – rozvrátí

sebe sám.

Ticho! Nercete slova!

Neboť co na rtech se chvěje jak motýlí

sudba jemná,

neskanouc nikdy, a kterou již ve chvíli

svane van,

toť jsou radosti pravé.

Neboť co nikdy se nerozdá v neskladu

tance, hymny,

co tak jest slibem, jak červánky západu

slíbí den –

toť jsou radosti věčné.

Osyky v poledni hoří. Je bezvětří.

Mraky stojí.

Jarost lze slyšet, již bohatě našetří

zniklá bouř.

Bože! – Naslouchám tichu.