Procházka.

Tak bílá, jako z mramoru

a k tomu rusý vlas;

při prvním sladkém hovoru

již láska byla v nás!

Ó co tu bylo šeptání

a vzdechů za večer,

tam, kde se v údol uklání

od háje cesty směr.

Po obou stranách topoly

tam do výše se pnou

a v kruhu celé údolí

je zahaleno tmou.

Zda mohlo by kde lépe být,

než v temnu aleje

když rosa padá na pažit

a stydne v krůpěje?!

Když měsíc ukryt v oblacích

jen časem vnikne sem

a v páře, bílé jako sníh,

se zachví paprskem!

Tu každý šepot, každý vzdech

vždy ohlas vyvolá,

a vůně dřímá v lupenech,

kam vzhlédneš do kola.

Tu věrná srdce pospolu

vždy tlukou hlasitě,

jak datel v dutém topolu,

jak cvrček v pažitě.

A sem, kde sítí na keře

vždy pavouk navěsí,

my chodívali v důvěře,

když den zhas’ nad lesy;

A v tenká vlákna pavučin

vždy zapletli se tak,

že ještě pak, když noci stín

se vznesl nad oblak,

Když druhý den stál v plameni

a hřál nás žárem svým, –

my chodívali spleteni

a s čelem skloněným. – – –

A přec, když opět z večera

den za skalami zhas’,

přec vedla naše důvěra –

nás v tato místa zas!