PROCHÁZKOU PO NÁBŘEŽÍ.

V ten večer, jenž jarem byl oteplen již,

já nábřežím pomalu šel,

nad hladinou řeky, jež splývala v tiš,

hluk vzdálených povozů mřel...

A lavice lidmi se plnily zas

a stromy už hnaly na list,

to puků byl prvních a nadějí čas,

kdy zřetelně v srdcích lze číst.

Já cítil ten povel, jímž zjihnula zem,

jenž překročí hradby a zdi,

a v duši jak nanovo zrozený jsem,

mně jitro se života rdí!

Je rozbita pochybnost, umlká smích,

i vzdory mé zanikly teď,

ó myšlenko, do dálky na perutích

pro ztracenou lásku mi leť!

Jen bozi, ať někdo mne nechytí zas,

o zábradlí opřen že jsem,

ať ochránce takové vezme si ďas,

já topit se nepřišel sem!