Procházkou.

Rci mi, drahá, proč se zadumalo

čílko tvoje jindy jeden smích,

když se s mezí tolik květů smálo,

jako ptačích hlasů na větvích.

Pro tvou kytku, již mi dala’s ráda,

z viol svěžích mému srdci v ples,

hle, vždyť zbyl ti, co nechala stáda,

v lukách ocún, douška, suchý vřes.

Divizna na nemotorném stvolu

jako thyrsus listů zbavený,

pyšný šípek v úvoz čnící dolů

s kalin krvavými lupeny.

Hle, ta krása! Zdali nestačí ti,

aby z ňader rozprchl se vzdech,

ani pak, když půjdem k zimě žití

takhle vezdy ústa na ústech...?