PROCITNUTÍ

Byl krásný den a slunce plálo žhavě,

běl mráčků plula v modru nad hlavou.

Mladičký hoch na vonné usnul trávě,

vln ukolébán notou toulavou.

Sny veselé měl. Střídaly se hravě

v nich barvy: rudá, žlutá s modravou.

Ne dlouho však. O ráji prý snil právě,

když náhle procit. Jak by za hlavou,

tak otřásl se, rána vyšla z děla,

mráz proběhl mu všemi nervy těla,

a chvěje se, hoch ohlédl se plaše.

Byl starý trhan tam, jenž v snách ho vzrušil

svým hrubým řehotem, kdy nejmíň tušil.

Náš Osud stejné lotroviny páše....