Procitnutí.

Zas drsný zvuk tvých koles, chmurná Všednosti,

pad’ v harmonii snivých hodin mých.

Jak zaleknuté ptáče na větvích

má píseň mlčí. Kdo ji vyprostí

z té tísnivé a bědné úzkosti?

Kdo pout ji zbaví procitnutí zlých,

jež zpět mě vrhla s výšin azurných

v dol temný světa? Z lidských bytostí

(či nadzemských?) to byla jedna, v stínu

jež mihla se mých vidin eldoradem –

já stihal ji... ta mohla nést mi spásu...

Leč zmizela – a nyní, v pustém říjnu

svých vzpomínek mru ostrým žití chladem

a marně vzývám Umění, sny, krásu!...