Procitnutí.

Dál hemžení a světa hluku

mé srdce dlouhý spalo sen,

až Ty’s mi, dítě, stiskla ruku

a ze dřímoty náhle k tluku

Tvůj zrak je vzbudil, zarosen!

Či nevzplát mohlo pro Tvou krásu

a lásky Tvé se odříci,

když půvab vzňal je Tvého hlasu,

rtů jahoda a zlato vlasů

i zrak Tvůj, nebem zářící?

Ó bláhoví jak jsme, kdož chceme

svá prsa jaru uzavřít,

když prve, než se nadějeme –

juž k písním vzruší srdce němé

nám čarovný dvou očí svit!