PRODAVAČ ODPUSTKŮ.

Je v krčmě živo. Sváteční je den dnes

a práce stojí, neboť slavit čestno

den takový je. Pražanů roj sedí,

kol tvrdých stolů, prázdní hubatky své,

v trnože kopou, hlavy podpírají

a tučný šenkéř běhá s konvicemi

od jedněch k druhým, až pot crčkem teče,

osmahlý hudec svoji kobzu složil

na lávku dubovou a také pije

co hrdlo stačí. Žáček v kapsář sahá,

groš hledá asi. Pitci zbrunátněli

a hlomozí, neb truňk všem v patro stoupá.

Dva Němci v suknech z Brabantu se ssedli

u okna stranou, ve vrhcáby hrají

o hrstku groší. Uherským se chladí,

pozorně hledí, tiše, uvážlivě,

jak Fortuna se tam, či semhle sklání,

a nad nimi jak soudce krumpléř jakýs

vypíná pupek pestře opásaný

a občas houkne cosi do hry jejich,

posměšek jakýs, břitký, nevázaný.

A sousedé se prohybají smíchem,

však Němci bručí. A zas dále hrají

a šenkéř nosí bílé české pivo

i medovinu, uherský též malvaz

s kořením mnohým. Ve dveřích se čísi

kosmatá hlava právě ukázala,

na vilkum kývla na pravo i v levo

a nový host již vešel, bachratý je

to pivní soudek, malý, tváře rudé,

zarostlý vousem dávno nečesaným,

prořídlých vlasů, v ošumělém kloku

a tmavé sukni, šňůrou přepásané;

kabela velká, čímsi naplněná

a hůl se zdobou všelijakých mušlí

tu chudou jeho výstroj doplňují.

Podivný patron. Na pohled je chuďas,

dle hávu chuďas, bříško ale svědčí

a rudá líce, že přec bídy nemá.

Usedl stranou, bystrá očka mhourla

po sousedech a cosi zahrálo v nich.

Okamžik na to do hubatky noří

masité pysky, zcuchaný vous rusý

a dlouho pije... Sousedé naň hledí,

je cizinec to a dle všeho poutník,

o světě leccos vyprávět by mohl,

novotu jakous o národech jiných,

o jejich zvycích, králích, radovánkách,

o vojnách také, meče-li kdes chřestí.

Zas cizinec však hubatky se chápe

i dopíjí ji mocným douškem jedním.

A špatnou češtinou si donést káže

nového truňku. „Horko je jak v peci“ –

do vousu broukl. „Ba, je horko, žahne

a potrvá to, Pánubohu smahám,

čas nějaký. V běh žní to dobré ale,

klas vyschne aspoň“ – cínař Jíra slova

se rychle ujal. Mohůtný vous prohráb

a dále vedl svou: „Tys poutník, soudím,

a z daleka jdeš.“ „Ano, chudý poutník,

jenž světskou marností už opovrhl,

pták přeletavý, rybka ve potoce

a správně soudíš, z daleka jsem přišel

do vaší země, z daleka, ba, kmochu,

až z Palestiny.“ „Hejá – z Palestiny?“

se Jirka cínař diví a hned sedá

o kousek blíže, na poutníka hledí

upřeně, zbožně, toužně, zaníceně,

před zrakem jak by světa div měl sedmý.

A pěkně prosí: „Pověz něco o tom,

zem jaká tam je a ten pohan Turek

zda s koněm vjíždí na hrob Krista pána

a kleje strašno.“ „To už slyšeli jste?“

„Och, ovšem, ovšem, co víš, ale pověz,

věc dobrou možno třeba dvakrát slyšet,

a nového přec něco slyšet budem.“

I sousedů pár přisedlo si blíže,

hluk ustal rázem, šenkéř tišej chodí.

Jen Švábi hrají vrhcáb, nehledíce

ni v pravo, v levo; s nimi krumpléř zůstal.

A poutník znova hlédl do hubatky

hluboko velmi, spokojeně mlaskl

a pysky otřel. „Dobrý truňk je věru!

být v Palestině trocha takového,

už pohani by – eh, co zase pletu –

o svaté zemi rád vám pověděl bych,

co viděl jsem a zažil předivného,

vždyť křesťanovi ona jistě alfou

i omegou je. Cesta daleká tam,

přes hory, doly, řeky všelijaké,

přes mnohé země, nespočetná moře,

hluboká velmi, široká a bouřná.

Je daleko tam, kolik let jdeš, nevíš,

a čím dál kráčíš, tím víc slunce pálí –

a písek pálí, kámen ohněm žahne

do tvojí paty. Lidé ryby pekou

a maso všelijaké v horkém písku,

neb dříví není, slunce jejich krb je

a dobře peče.“ „Hejá, těžko věřit –

a všecko viděl’s?“ „Všecko, milá bratr,

i jiné věci. Ale od začátku,

co zřel jsem, povím. Ze slezské jsem země,

přes hory, které do oblak až trčí,

do Maďar přišel, kde se réva rodí

ta ohnivá, s ní divoký žár piješ

a sílou dýcháš jako boží slunce,

lid všeliký tam, smědý, kučeravý

a černobrvé děvy žhavých zraků

ti v krčmách tančí tance všelijaké,

při bubíncích a skřipkách roztodivných.

Zas něco pletu. Únava to asi

a v takém žáru není ani divu –

šenkéři, nalej!... Země Uherská je

veliká velmi, navíc rovinatá,

dobytka mnoho, velká stáda koní

a buvolů i volů, ovcí také,

však málo hradů a měst výstavných tam,

lid v pustách žije, svoje stáda pase

na březích řek, jež plynou na poledne,

a podél oněch řek do Valachie,

kde v beraních lid kožích v létě, v zimě,

do Bulhar odtud pak mne nohy nesly,

do císařství pak Trapezuntského jsem

za měsíc došel, kolem Ohnivých hor,

z nichž jiskry srší ve dne, v noci jasné,

a kolem jezer s hustou vodou mléčnou

a hranic velké říše Mauretanské,

kde bydlí lidé, černí jako saze,

a lidé s ohony a lidé vlci –

car Trapezuntský právě válčil s nimi –

a já spěl rychle dále přes Atheny,

kde filosofů starých bylo sídlo,

do nádherného Polapitopolu

a kolem bájných zahrad Hesperidek,

jež střeží drak, hlav patero má velkých,

a v každé tlamě tisíc zubů jistě,

jak malá věžice zub každý velký,

než nechme draka.“ „Ty’s ho tedy viděl

a strachem nepad’s?“ „Nepad, na mne nemoh’,

kdo svatý život vede, draka bát se

nemusí věru. Já se modlil, postil

a tělo bičoval ku chvále boží,

co moh’ mi drak? Nic. Šel jsem tedy dál zas

do hrdé, skvělé Konstantinopole,

druhého Říma. Co mé oči zřely

v tom bájném městě, vypovědít nelze

za večerů pár. A pak šel jsem pouští,

jíž Mojžiš vodil židy uondané

a křepelkami kde lid krmil Jahve

i sladkou mannou, od hladu když mřeli,

přes Rudé moře ploul jsem ovšem také

a právě nad místy, kde v oněch dobách

byl Farao zbit velkou mocí boží.

A zázrak stal se, velká bouře byla,

kvíleli plavci a loď odolala

všem vlnám zlostným. Kapitán pak tvrdil,

že odolala jedině a proto,

na palubě že já jsem tehda meškal

a ruce vzpjal a vichru zadrh’ uzel.

Hej, prázdno opět v hubatce je mojí?

Dík tobě, kmotře! Nápoj chutný věru!

A Sinaj zřel jsem, zemi Amoretskou

a zemi Bazan, Jericho též zřel jsem

i ony zdi, jež pod trub hlasem padly,

jak Písmo dí. A řeku Jordan prudkou,

kde Jonachaan Ježíše kdys pokřtil,

i Mrtvé moře, Sodoma kde stála

a Gomorrha. I solný sloup jsem viděl,

Lotovu ženu. Lidé lízali to,

skot pastevní jak. Také jsem si lízl,

však hořká byla. Genezaret vody

i Kafarnaum i Sílo též jsem viděl

i Betlehem i Gád i Jerusalem,

ten svatý, velký Jerusalem božský,

v nějž Kristus vjel kdys na oslici šedé.“

A odmlčel se, zhluboka se napil.

Na jeho ústech sousedé však lpěli

očima laní, pramen hledajících.

Pochválil truněk a dál řeč svou předl:

„Mé nohy šlapaly zem svatou, braši,

ne každému to křesťanu se udá –

však duch se nesl v šeré ony doby,

kdy Judejskou byl zemí Ježíš chodil

a činil zázraky své převeliké,

kdy apoštolé svatí kázávali,

a byl jsem vznícen... Hej, šenkéři, nalej,

a dobrého!... Těch svatých, světlých chvílí

je nemožno mi vůbec zapomenout.

Krčmáři, chlape, kde tak dlouho meškáš?

I horu Olivetskou vyhledal jsem

i Golgathu. Och, co vše tehda zřely

mé staré oči, nikdy nevypovím.

A hořko bylo mi, že pohan vládne

ve svaté zemi. Umínil jsem sobě,

že k papežovi ihned poputuji

přes hory, doly, cesty i necesty

a poprosím ho, svatou válku aby

vyhlásil v světě. Tolik křesťanů je,

což nemožno je dobýt země boží?

Pohany pobít. Je, i jejich děti,

za jejich zboží nové stavět chrámy

na místech, jichž se nohy svaté dotkly.

I šel jsem dlouho, přes Napulskou zemi

a Sicilii, branou Apijskou jsem

do Říma vešel. Město ohromuje,

dost Praha velká, Řím však stokrát větší,

co kostelů tam, roztodivných věží,

na pravo jsem však nehleděl, ni v levo,

jen vyptával se, kudy cesta vede

k svatému otci. Skvostný má tam zámek,

rozlehlý velmi, vysoký jak hora

a kolem rybník jako stříbro lesklý.

Do vnitř jak všel jsem, k svatému mne otci

zavedli ihned. Bratrsky mne přijal,

to musím říci. Mnoho vyptával se

na Palestinu, co tam nového je, –

jak s vámi mluvím, tak on se mnou mluvil,

na rameno mi poklepal hned chvalně,

o vojně když jsem začal... Krčmáříku,

he, nalej opět! Práhne!... Panno svatá,

jak zahovořil spěšně! Rád by zřel ji,

však pokladnu mi prázdnou ukazoval.

Že peněz není, v zemi Krista pána

dál Turek pohan vládnouti má po svém

a smát se všemu křesťanskému světu,

všem škorpilům a vší té malomoci.

A hovořili jsme tak o té věci –

kardinál jeden ťuk se náhle v čelo

a radil Otci: Křesťanů je mnoho,

a k Palestině zří jak ku idolu

a zbožní jsou, pro předrahou krev Krista

snad grešli dají, mnohý florén dá též

na velkou vojnu s pohan četnou rotou

a odpustíš jim za to všechny hříchy,

neb psáno stojí: v dobrotě své velké

co rozvázal jsi, bude rozvázáno.

A papež kývl. Písaři hned psali,

den třetí na to do světa mne poslal,

Urbi et orbi vojnu abych hlásal

a přímo k vám, prý ze všech nejmilejší,

z Francouzů, Vlachů, Angličanů, Uhrů,

jste srdci jeho a pro tuto lásku

že měšcem hnete, Bohu slavně smahá.“

A poutníček už sahá do kabely,

škartice jakés vytahuje odtud,

nevelké, žluté, voskem pečetěné

a nabízí je. Mnohý do kapsáře

ponořil ruku, bílé groše čítá.

„Nastojte, lidé, šibal je to jakýs

a lapka groší, pravý zrzka věru –“

kdos z kouta volá, žák to jakýs v kukli

oprchlé velmi, dlouhý, na trn vyschlý,

hlubokých očí. Do předu se dere

a buše na stůl, ostře disputuje:

„Kus toho žvástu vyslechl jsem také,

je Rubínův to hloupý, drsný sluha,

pro sebe chytrý, jiné v blud by svedl,

prasprostý tlachal, ne-li ještě horší

a věru těžko všemu nezasmát se,

jen vizte, jak se tváří! Že byl v Římě?

A v Palestině? Hejá, k smíchu, braši,

vždyť nezná ani cesty opravdové

a vypráví, co kdesi v krčmách pochyt

od sobě rovných. Sady Hesperidek

nemohou ležet mezi Athenami

a staroslavnou Konstantinopolí

a odtud nemohl na poušť Sinaj přijít,

ni k moři Rudému a odtud zase

k Jordanu řece. Kudy by to chodil,

na Vyšehrad-li kdo z vás z Prahy půjde,

zda půjde na Mělník a Brandýs, k Labi,

na Vltavě když Vyšehrad přec stojí,

tak chodil on. A zázrak též se nestal

a jemu zázrak! V Římě jakživ nebyl,

a s papežem že mluvil, věř mu bába!“

Jsou hlavy vzhůru, oči přísno hledí

na žáka v kukle, na poutníka také.

Jen Němci hrají, jak by neslyšeli.

„Mlč, discipule“ – poutník zlostně křičí

a pěstí bije v stůl, až truňk se proudem

po desce leje. „Tace, puer nequam,

své rozumy trus někde před škamnami,

holátko pouchlé. V Palestině byl jsem

a jinde také, svatý Otec sám to

podpisem stvrdil, neboť dekrety mám.“

„Jen jsou-li pravé“ – zasmál se mu žáček.

„Mé dekrety jsou v Římě pečetěny,

to přísahami slavnými hned stvrdím.“

„Nu, ukaž tedy!“ „Tobě?“ „Ano, brachu!“

„Co, tobě, larvo, nickalče ty školská?

Jsi nehodný tak vzácné vidět skvosty,

vy rcete, braši, komu uvěříte,

mně zkušenému, nebo běžci žáku?“

A sousedé se krčí. Těžká pře to

pro jejich rozum. Cínař Jíra opět

do vousu hrábl mozolnatou rukou

a myslil: „Žák si medle něco plete,

neb takhle lháti sotva kdo by doved’,

to o té sani pravda byla jistá,

ve schodech snad, co do Betlema vedou,

se mohl zmýlit o nějakou stopu – – –“

Než discipulus nenechal se odbýt.

„Že odpustky má? Turka že chce krušit?

To není pravda! Krále Napulského,

křesťana jak my, papežík chce trestat

a na to sbírá. Slyšeli jste mistra

z bethlemské kaple, co Jan o tom soudí,

odpustky všecky nápad nešlechetný,

jsou pouhý mam, i kdyby pravé byly,

nic neplatí.“ A mnohý hlavou kývá. –

„Ba, pravda, mistr cosi podobného

v kázání řekl.“ „Hejá, který mistr?

Jak tento žák? Pak rozumu moc nemá!“

„Hej, mistra nehaň!“ – vzkřikl cínař Jíra.

V tom rámus velký. Jeden z Němců prohrál

a krumpléř smál se, hlučně poskakoval,

jak kozlík mečel, skákal na opatku.

Táh Němec tulich, po krumpléři skočil

a dvakrát bodl. Smíšek zatočil se,

krev vystřikla. A všichni vstali rázem.

„Bij Němce! Poctivého mordují tu!

Dej konvicí mu! Pěstí sviť mu v oči!“

Na ulici vběh’ šenkéř, hlasno křičel,

za okamžik už biřiči tu byli,

šli právě kolem, s právem rychtářovým

do ruchu vpadli, v rukou bradatice.

Jak znaky jejich poutník shléd’, dal do noh,

i kabelu i škartky v krčmě nechal

a biřič za ním. Zajíc neběží tak,

když lovecký chrt jemu letí v patách –

po chvíli však se uondaný vrací

a hlasno kleje: „Utek, šelma zrzáč,

propadlý právu, lotr zvyjeděný,

šibalil mnohé, ale ortel vznesen

nad jeho hlavou, s pranýřem se potká.“

„To šibal? Byl prý v Palestině kdysi“ –

děl Jirka cínař. „Hahá, v Palestině!

v šatlavě leda“ – dráb se zasmál hlučně.

„Já pravdu měl!“ – křik student z plna hrdla,

však nikdo nedbal. Krumpléř pohnul tělem

a vydech duši.......