PRODEJ

Tolik písní bolu,

radosti jediná nota,

jediný hles.

Jeli jsme spolu

po sáních do života,

já jsem tě prodávat vez’.

Severní vítr skučel,

městský trh z dálky hučel.

„– Ty – zpátky k nám

pojedu sám.

Peněz je třeba, někdo tě koupí,

láska nám nestačí již,

pro život lásky cit je skoupý,

a pak ty šelmy – víš?“

– Hle, ta šedivá nebesa –

„Vrátím se do lesa,

ve známém na tě úkrytu

co večer čekám za svitu –“

– Ty zvonky divně klinkají –

„Až tě tam vyssají,

nu – přijď a zavolej na kraji –“

– Topoly kolem plakají –

„– přiběhnu pro tě, pěkně ti ustelu –“

– To hřbitov při tom kostelu? –

„– přijď ke mně do lesa mřít;

zlomený už se nezlomí,

zlato mně otvory svědomí

ucpe – – hřbitov? může být!“

– Proč asi skřehce to káně? –

Uprostřed trhu stanuly sáně,

usedla žena na rohoži,

přiběhl kupec, prohlédl zboží,

zaplatil dobře a odjížděl s ženou,

s mou ženou snivou, němou.

Sáně mé v let

letěly zpět, daleko zpět,

po hladké cestě umrzlé,

kde dosud slzy mé ženy se leskly.

Skuhraví ptáci nápěvy zlé,

bodavé vřeskly,

černí ptáci, ni jeden bílý.

A sáně mne nezabily.

Před lesem obludy křivé

čekaly, šelmy chtivé.

Hodím jim zlato a vyskočím ze sání,

studeným lesem mé svědomí uhání

k brlohu, kde jsem jí zpívával jemně.

Studený brloh, brloh feny.

Tu čekám volání prodané ženy,

až přijde umřít ke mně.