Profily z protějška.

Jen okamžik tam stála pod oknem,

jak pohádky zjev, vylákaný snem,

s poprsím vypnutým a hlavou v zad,

v té posici, jak ženu máš tak rád,

kdy krev ti bouří, smysly opije;

z těch svůdných žen, jak Scheiner kreslí je,

to zjev byl v bledých šatkách růžových, –

a s někým hovořil tam její smích. – –

Pak zmizela ve stromů houštině.

Růžová vzpomínka mi jedině

z té chvilky zbyla pro mou samotu.

Však tou jsem zakryl cely nahotu.

Blondýnka malá vždycky kývá

nám na procházce z okna vstříc –

proud vlásků do čílka jí splývá,

proud čtveračivých, zlatých kštic. –

Však když se v celu vrátím zpátky,

tu tváře pouštím do dlaní,

a v prsou mých, jak výkřik krátký,

se ozve tiché zalkání.

A nevím, proč se smích můj ztrácí...

Tu blondýnku však malou zřím,

ve snění mé jak vždy se vrací

a zavzlykám a – pochopím.

Je žár to touhy neskojené,

jenž v prsou vzbudil tichý plač,

je stesk to tvora, jenž se žene

a uštván náhle ptá se: nač?

Však neptá se to skeptik pouhý,

já věřím v to, zač jsem se bil;

jsou výkřiky to hloupé touhy

a touhu tu jsem podědil

po předcích, kteří život celý

bez bouří žili, bez hromů,

a statky zvolna utráceli –:

jsem epigonem bonhommů.

To duše touží po stišení,

po ženě, která vaří čaj

za večerů, kdy slyšet není

než v kamnech starodávná báj. – –

Blondýnka malá, jež nám kyne!

Oh, co bych za to dneska dal,

takový diblík kdyby stinné

myšlénky moje rozehnal!

Oh, děcko mít, jež kolem šíje

ti klesne, když se pohněváš,

a ženu mít, jež pro tě žije

a kterou v noci v loktech máš...!