PROHLUBEŇ.

Kraj moře černé skalisko se věží,

a pod ním příšerně tak voda tmí se.

To místo loď když míjí, plavci křižují se,

a zrádná prohlubeň když za nimi již leží,

tu podivné si zkazky povídají.

Ta němá hloub v svém nitru cosi tají

(druž plavců kolem půlnoci tam shlédla

již často divné věci), jak by nedovedla

žal srdcí ztišit navždy, jež v ní umírají,

a ukonejšit náručí svou chladnou.

Zřít někdy na skále tam postať vnadnou,

šat dlouhý, bílý, v moře splývající,

a nahé bílé paže vzpiaty ke měsíci,

a komu její nářky na dno srdce padnou,

ten do smrti již smutku nezbaví se.

Jak ona prohlubeň mé nitro tmí se,

co skála příšerná se nad ním Život věží,

kde dřív byl jas, teď černé stíny leží,

a touhy ubité, sny mrtvé zjevují se.

A nad vším zoufale mé pláče Mládí.