PROKLETÍ.

Vše barbarské a nízké nás proklelo.

Zrodili jsme se náhodou,

kdy zákony božské – všemíru

uložili lidstvu nové bolesti tvoření.

A když v těch sférách neznámých

zněl tajemný šumot,

když kolesa vozů válečných pohnula se,

aby Věční Stratégové projížděli svým bojištěm,

v té chvíli opustili jsme lůna svých matek

a pro svůj život posvěceni jsme byli údělem,

sluchem nitra sledovali šumot těch koles vozů válečných,

řev bolestný zástupů otroků,

rozmačkaných a umírajících na jejich cestě.

Byli jsme posvěceni k tomu,

abychom znali všecky bolesti tajemných zrodů,

abychom stáli u kolébek všech myšlenek i záchvěvů lidství,

abychom prožívali muka nadlidských těhotenství

za cenu, že ve chvíli, kdy s bolestí budeme roditi,

vyvstane jako nestvůra hrozné Prokletí,

jež vykřiknuto bylo při našem zrodu vším nízkým,

Prokletí mocné, které odsoudilo nás

k bolestem věčným trpkého bezúkoje,

neboť všechny věci, jež jsou z toho světa,

byly označeny jím při našem zrodu

jako nám nepatřící.

A proto my, jimž dala život lidská vášeň,

kteří zrodili jsme se s lidskými bolestmi z ženy,

kteří ve svých nitrech skrýváme bezměrné touhy

po všem, čím bychom byli lidmi a jen lidmi,

chodíme zahradou, v níž každý svůj zralý plod najde,

kolem neviditelného jiným stromu zapovězeného,

hladové a žíznivé rty svoje zdvihajíce

k rudým plodům, jichž prosté lidské oko nezná.

Chodíme kolem zapovězeného svého stromu Poznání

a nikdy nejsme milenci,

a nikdy nejsme milenkami,

a pod stromem Plodnosti chodíme sami neplodni,

a raněné ruce nezdvihnou se,

aby utrhly rudé jablko.

A v naši bolest bezúkoje zaznívá šumot,

kolesa zákonů odvěčných když projíždějí neznámem,

a pláč i řev všech těch, kdož pod nimi umírají,

a naše čelo skrápějí jejich slzy.

A všemi nervy našich bytostí,

napjatými bolestně vlastní bezmocí,

zachvívají muka všeho lidského bytí,

tak ubohého, bezmocného,

tak nízkého a barbarského,

tak strašlivě bezúčelného

a tak úzce spjatého s naším vlastním bytím.

A nám je k smrti smutno,

neboť všichni, pro něž a jimiž trpíme,

vidí jen naši bolest,

ale neznají její příčiny,

a proto se nám posmívají.

A my chodíme sami.

Víme o těch, kdož stejně s námi trpí,

ale neznáme jich, a proto v marné touze

vztahujeme přes propasti chvějící se ruce,

tápající ve tmách.

K útěše svojí říkáme si jenom,

že jdeme nad zákony lidskými a božskými,

a že z bolestí našich zroditi se má

Nový Člověk.

Ale z bolesti rodí se opět jenom bolest,

a proto útěchou naší zachvívá trpká předtucha,

že Člověku Novému, pro nějž my trpíme,

zase jen bolest údělem.

A proto jsme smutni, smutni, smutni.

A proto jsme k smíchu a pro opovržení těm,

kdož šťastni ve svém klidu,

dávají život šťastným a klidným.

A neodvažujem se měřiti svou sílu jejich slabostí,

ani svou slabost jejich silou,

neboť my NEVÍME.