PROKLETÍ.

Kam smutnou hlavu složíš, nepříteli,

buď ložem tobě tvrdý kámen cest,

jež ztraceně ti v množství drah se dělí,

by nohy tvé, kam jíti, nevěděly,

když přepadne tě úzkost zimních hvězd.

Kde usneš, uštván msty mé honbou divou,

ať vnitřní peklo duše v plamenech

se vzejme v těžkém snu tvém mukou živou,

ať v samotě jsi rozpoltěnou jívou,

již objal blesk, již láme bouře dech.

Do jitra tvého beznaděj ať svítá,

můj krok ať slyšíš zníti v tichu skal,

jak šla by tobě v patách sudba skrytá

a její chladná ruka obrovitá

mířila smrtelný šíp, by tě sklál.

A v žízni poledne až k číši vína

rty stiskneš dychtivě a počneš ssát’,

ať tvoje ruka klesne jako třtina

a tvoje líc ať naposledy zsiná,

neb za sebou mne náhle uzříš stát’.