Prokop Holý.

Již půlnoc prošla, počal svítat den. –

Ve stanu seděl Prokop samoten.

Noc probděl celou s biblí na svém klínu,

čet’ slova prostá, bájných plna stínů.

Čet’ okem žhoucím. Starou hlavu svoji

o ruku opřel. – Chvěl se v nepokoji. –

Na jeho čele mračno dum se sbírá,

duch bloudí kdesi. Oko v knihu zírá,

však nezří písma. Vidí v zamyšlení,

jak na východě svitla zoře denní.

A vidí luka, místem pole holá,

zří malou vísku, vypálenou zpola, –

oblaky dýmu ještě nad ní plovou, –

zří kolem cesty alej topolovou,

a potok, mlýn i starou lípu v květu,

na jejíž vrchol káně sedá v letu.

A v šírém poli vidí vřavu boje,

v divokém zmatku vidí čety svoje,

svůj vlastní prapor rozeznává ztěží. ––

Válečné vozy překocené leží

a přes ně letí nepřátelská jízda.

Zní hukot děl a vzduchem kule hvízdá

a těžký palcát tvrdé lebky drtí. – –

Krev na tváři a v oku pohled smrti,

sám sebe vidí náhle mezi vřavou

nést kalich zlatý vzdorně nade hlavou.

Hle, na poli, kam vlhké oko patří,

jen kupy mrtvol, na útěku bratří. –

Tu v oblouku se rychlá střela blýskne. –

Vrávorá vůdce, k ňadrům ruku tiskne,

do prachu padá, smrť na pyšném čele. –

A přes něj táhnou pluky nepřítele. – –

V tom probudil se Prokop. – Hledí kolem

a žhoucí oko vlhne těžkým bolem. –

Před stanem jeho již se život budí. –

I zavřel knihu, sklopil hlavu k hrudi

a před stan vyšel. – Krajem oko těká. –

Ha! – jaký pohled! – Proč se vůdce leká? –

Toť tentýž kraj, jejž ve snu viděl prvé!

Hle, východ tone v rudém moři krve, –

On vidí luka, místem pole holá,

zří malou vísku, vypálenou zpola, –

oblaky dýmu ještě nad ní plovou, –

zří kolem cesty alej topolovou

a potok, mlýn i starou lípu v květu,

na jejíž vrchol káně sedá v letu. – –

Kdo uhodne, co víří v jeho duši? – –

V tom přítel věrný z myšlének jej ruší: –

„Hle z daleka již nepřítel se rojí!“ –

A Prokop káže: „Dejte hesla k boji!“ –

Svůj zlatý kalich zvedá zadumaný. – – –

Den jarní, klidný zasvit nad Lipany. –