PROKOP VELIKÝ.

Křičí, křičí noční ptactvo nad lesy

a volá v bouř a vítr: Ó Prokope, kde jsi?

Ty hlavo beze klidu, v níž boží oheň plál

a jako blesky v dáli tak hrůzně, krásně hrál?

Ach, nikdy tvoje ústa se nedotknula žen,

a políbení matky jsi cítil na rtu jen!

Ach, nikdy nehladila tvá ruka děcka vlas –

a rodinného krbu ti v oči neplál jas!

Tvé mládí – škola, kolej, tvé mužství kněze chlad,

však potom nutnost zvala tě v bojovníků řad.

A brzy výše vznesl tě věhlas – skromnost tvá

žár ducha v boji, v radě tvá moudrost ledová.

Ó triumfy vy Ústí, a slávo Domažlic –

vjezd slavný v Basileji – co muž si přeje víc?

Však vždycky tvojim rukám zůstala cizí zbroj –

a pouze svojím zrakem jsi vodil v strašný boj.

Tvá slova byla zbraní – tvým slovem ducha moc,

a ta když zhasla v lebce, pak nastala ti noc.

Neb lid je zrádce – mníš snad, že srdcem jdeš mu vstříc?

ó tvojí cti ta hanba, ta rána v tvoji líc!...

Tu nevděkem a studem ti puklo srdce v ráz,

a v mozku zalila ta krev soudnosti tvé hráz.

Ne studem nad sebou samým – ti netřeba se rdít –

a svědomí tvé čistý a hrdý byl to štít!

Však nerdít se zda možno – to bratr je, to Čech?...

Jenž pil s tebou kalich Páně a druh byl bojů všech?...

Ó Tvarohu, ó sketo, ty takto jednati –

bít Prokopa v ty líce – což ruka neschla ti?

Ó běda, na posla Páně kdo vztáhne ruku svou –

jak orli k mrše, tak pomsty k činům jdou!

Ó Prokope, ó prchej a v samotě radč mři –

ó, plzeňský ten tábor tě více neuzří!

Však velká věc kdy volá, jak stranou bysi byl?

Ó, nutno kalich píti, byť kdo i do něho plil!

Ó, tak se vrať, vrať zase k těm kajícím vojům svým –

tam vidíš krvavé mraky – toť císař, páni, Řím!...

Či mníš, že na tvém lidu se zločin nepáše?

Tož rozetneme mečem tu radu Kaifáše!

Ó májové ty slunce – ty rdíš se jako krev –

ó Pane, věčný Pane, už vůli svou mi zjev!

Já byl tvým sluhou vždycky jak prorok boží a kněz,

ó na ohnivém voze už ve svůj ráj mne vez!

A bylo to, jak blesky když drtí hradbu skal,

a jako boží žertva tam Tábor v ohni stál.

Tak pláli jsme, ó Pane, Ti v oběť, co víc Ti – dát?

a v Beránkově krvi jsme koupali svůj šat.

Kdes jedle smutná stojí – ó samoty té šum –

a neznámé ty hroby – kde mohyly je chlum?

Kde zlacený je nápis, kde mramorový sloup?

A, tajemný rek tiše teď v božskou návu stoup’.

Jde mlčící stín noci a Boha hledá si

a o svou slávu nedbá, o laur se nehlásí.

Však našed v posled Boha, jak Žižka hledal jej,

on klesne klidně a skončí tak veliký svůj děj.

O neznámý hrob jeho se láme sláva i zášť –

Bůh do věků naň prostřel svůj míru temný plášť.